Lucie Redlová

Tvoje další sólová deska s názvem "Lidová Redlová" vyšla v pátek 13. května, proto se nabízí otázka - jsi pověrčivá?
Trošičku asi jo, ale toto je právě takový vzdor pověrčivosti. Původně jsem to album chtěla vydat 17., protože 17. 5. vyšla před deseti lety i moje předchozí studiovka "Křižovatka". A 17. 5. jsem maturovala, 17. 2. mám narozky. Sedmnáctka se mi líbí, ale z hlediska vydávání vycházelo 17. na úterý, takže prozaicky pátek 13. 5. se mi líbil s tím, že tomu štěstí půjdeme naproti.Pokud máte rádi fyzické nosiče, můžete si "Lidovou Redlovou" na cédéčku koupit v shopu musicserveru.
V co naopak věříš?
Věřím, že lidi jsou dobří, ale někdy je to náročné. Ale jsem přesvědčena, že každý touží po lásce a být v klidu a v míru.
Když se chytnu názvu - je Lucka opravdu lidová? Konečně ses našla? Nebo je to jen mezistupněm? V čem ti to tak vyhovuje?
Ten úderný název, který má s nadsázkou i znamenat, že jsou ty písně opravdu pro každého, mě napadl, když jsem se chystala do Banátu v roce 2019, kde většina muzikantů hraje dvakrát a já jsem chtěla na každé scéně hrát něco trochu jiného. Konečně mě to tak nějak trklo, že už s bývalou kapelou Docuku jsme měli v repertoáru lidovky a ohlasovou tvorbu, že i na svých pozdějších deskách vždy nějakou tu lidovku nebo polo-lidovku mám a že mě vlastně lidové písně tak nějak provázejí celý život. Byla to také příležitost zaranžovat skladby, které znám už léta, které patří k takové mé základní výbavě.V to léto jsem právě složila "Za co, Bože, za co" a pak kolem toho postavila celý koncertní set. Takhle to celé začalo a najednou opravdu cítím, že je to poloha, ve které jsem nejvíce doma.
Jako třeba ve zmiňované písni "Za co, Bože, za co", ve které si stěžuješ na to, jací chlapi jsou v dnešní době. Vycházíš ze své zkušenosti?
Určitě. Moc těch textů doteď nemám, ale na této desce jsou tři. Tohle je takový humorný povzdech, který opravdu vyplynul po nějaké partnerské zkušenosti… Já jsem dříve texty moc nepsala, ale najednou, v lidové stylizaci, jsem zjistila, že mi to jde, že to umím.
Jde to právě v tomto žánru samo?
Je to pro mě zvláštní. Opravdu hraju dvacet let, po celou dobu zhudebňuji texty mých souputníků, přátel, co mi kdo pošle a co se mnou zarezonuje. Nikdy jsem ani moc neměla potřebu psát texty, ani mi to nešlo. Nejsem básník, že bych do šuplíků sázela povídky nebo básně. V tomhle jsem se našla a zjistila, že to jde. Lidová stylizace je pro mě v něčem jednodušší. Navíc i tím, že jsem z Valašska, je mi blízké nářečí. Asi to přišlo celkově s věkem a musela jsem k tomu dozrát. Proč "Lidová Redlová" vychází až po deseti letech od předchozí studiovky?
No, to je otázka. Úplně si pamatuju to nadšení z nahrávání alba "Křižovatka" před deseti lety a mé prohlášení, že chci jít do studia dříve než za tři roky (to byl odstup mezi poslední a touto deskou). Řešila jsem pak nějaké osobní věci, stěhování tam a zpět a prostě nebyla nálada. Až v roce 2018 došlo na natáčení EP "Otázky" u Tomáše Neuwertha, celý proces jsem si maximálně užila a plánovala navázat celým albem - a zase všechno jinak. Ale jsem s tím vývojem nějak naprosto spokojená a nevadí mi, že nesolím jednu desku každý rok… Vždy jsem těch písniček měla spíše míň…

Střídají se tady písničky veselé se smutnými, pak jednoduché s trochu, řekněme, punkovějšími. To se v tobě míchaly obdobné různorodé pocity, když kolekce vznikala?Mám ráda smutné písničky. Říká se: "Smutná píseň, veselý muzikant." Jsou silnější. Ponořím se do nich. Na druhou stranu bych nevydržela poslouchat jen smutné skladby. Mám ráda kontrast. Po smutné přijde veselá, taneční… A určitě jsme s producentem Jiřím Hradilem chtěli, aby ta deska byla pestrá, aby se střídaly proaranžovanější písničky s těmi jednoduššími, až punkovými, jak říkáš.Je to mix jedenácti věcí, některé jsem složila sama nebo ve spolupráci s někým, nebo jsou to lidovky, které jsem si oblíbila v průběhu let. "Prší déšť" vydali Zuzana Lapčíková, Emil Viklický a Jura Pavlica už skoro před třiceti lety na stejnojmenné desce. Hrozně se mi líbí songy právě z tohoto alba, které jsou o smutné a zklamané lásce. Tuto písničku jsem se naučila hrát před dvěma lety, když jsem během covidu streamovala jak o život. "Horehronku" mě naučila babička ze Slovenska. Hrávali jsme ji s Docuku před patnácti lety. Tenkrát vyšla i na desce, ale chtěla jsem ji mít i tady, protože mi sem vyloženě pasovala. Doteď ji hrávám na koncertech jako přídavek. Dva kousky jsou novější. Měsíc před studiem mi jednu donesla Eva Štěrbová a jednu mi doporučili kamarádi přímo Valašska, kteří jsou znalci folkloru - "Vdávala bych sa". Chytla mě hned, protože vdaná nejsem, jinak bych ji zpívat nemohla.
Tak mě tak napadá, máš třeba kroj doma?
Mám, od babičky. Přímo její fěrtoch (barevná sukně), ve kterém tančila v krúžku ve Valašském souboru písní a tanců Bača. Jednou ročně chodíváme i na valašský bál. Jednou za mnou přijeli bývalí kolegové z Prahy, sehnali jsme kroje a šlo nás pět ženských a dva kluci v kroji, to bylo super.
Ty jsi chodila do nějakého souboru?
Ne, já jsem začala zkoušet až v sedmnácti, dříve ryze dětské soubory nebyly. Bohužel ten soubor byl tehdy zrovna v krizi a místo tancování se pořád něco řešilo, takže jsem tam dlouho nevydržela. Celkem mě to mrzí, protože by mě to bavilo. Minulo mě to, ale možná díky tomu to dělám po svém a nejsem tím ovlivněna.
Slovenštinu máš v krvi po babičce?
Snad jo, jsem zvědavá, co mi na tři slovenské písně na desce řeknou slovenští kamarádi, ale většinou k přízvuku nemají nějaké zásadní výhrady. Posílala jsem to i na korektury, zda mám správně napsané texty, protože mi na tom záleží. Nemám ráda, když jsou někde chyby. Co se týká výslovnosti - slovenština je nám z Valašska velmi blízká, je de facto za kopcem. Taky jsem ještě z generace, která má tento jazyk v uchu z dětství, navíc jsem na Slovensko jezdila na prázdniny právě s babičkou za její rodinou.
Chtěla bys být stoprocentně autorkou svých písniček?'
Mně až tak nevadí, že nejsem výhradní autorka. Už jsem se s tím smířila, že texty nepíšu a jen zhudebňuju cizí věci, protože jsem si uvědomila, že takových (dobrých) muzikantů je spousta a nikdo je nezpochybňuje, například Vladimír Mišík. Ale i to patří k umění vybrat si text, který mi tak sedí, že si pak lidi o něm myslí, že jsem ho napsala já. Na této desce mám tři skladby, což považuji za takový zlom v kariéře. Má na tom velký podíl Jitka Šuranská, která svým odchodem zapříčinila to, že jsem pro ni napsala písničku hned druhý den poté, co odešla. Dříve jsem neměla potřebu psát, nic mě nenapadalo. Ale najednou mi umřela kamarádka a šlo to samo.Že bych měla jednou všechny songy na albu svoje, je zajímavá představa. Když to půjde, tak proč ne, ale nehrotím to. Jestli něco budu psát, tak nejspíš budu pokračovat v lidové stylizaci. Je to pro mě přirozená forma vyjádření, najednou se dokážu vyjádřit tak, jak chci, jak to cítím.
Dvě skladby jsou věnované osobám - "Hudci" Davidu Stypkovi a "Kamarádko moje" vzpomínané Jitce Šuranské. Pomohlo ti to vyzpívání se z toho, abys to téma uzavřela, vyrovnala se s tím?
Je to způsob, jak je neustále připomínat, protože v písničce už zůstanou napořád. Když ty songy zpívám, tak na ně opravdu myslím a svým způsobem je volám zpět… Já vím, že jsou ty věci takové pohřební, doufám, že už nikdo neumře. To radši nic dalšího nenapíšu.

Davidovi a Jitce bylo stejně jak tobě. Přehodnotila jsi na základě toho, že brzy odešli, nějak svůj život?
Určitě jsem se zamýšlela nad tím, jaké to mohlo mít příčiny, vždyť byli oba tak mladí. Davida jsem poznala ve fázi, kdy žil docela divokým životem a celkem se devastoval, do toho práce, rodina, strašně málo spal (sám o tom mluvil v jednom rozhovoru, že když začal lockdown, tak se po nocích učil programovat…). Jednou mi dokonce poslal odkaz na knihu "Proč spíme", kterou jsem ale otevřela až pár měsíců po jeho odchodu. Četla jsem jen úvod a odložila ji. Nepotřebuju číst knížku o tom, jak je spánek důležitý, já to vím. Jsem noční pták, chodím spát sice pozdě, ale ráno nemusím brzy vstávat, protože nevstávám do fabriky. Každému bych přála vstávat, až se probudí! Jitka se zas tak neničila, ale je fakt, že co jsem ji znala, tak si nepamatuju, že by jela někam na dovolenou, že by se jen tak flákala. Hodně dřela, makala… Doporučovala bych každému, aby se trochu zamyslel, jestli si toho nebere moc.
Jitka s tebou hrála často, ale co tě pojilo s Davidem? Vím, že jsi na koncertě hostovala v jeho písni "Čaruj".
Když jsem slyšela jeho první desku "Čaruj", doslova mě očarovala, brzy nato jsme se seznámili. Moc jsem nechápala, že je tak málo známý, a snažila jsem se tehdy domluvit nějaké společné koncerty. Navzájem jsme si na nich hostovali, já jsem s nimi hrála "Čaruj" na mandolínu, zpívala i "Dobré ráno", jeho kapela se zase naučila moje písničky. Ale bylo to ještě předtím, než se proslavil, pak jsme se už moc nevídali a to je mi líto. A taky je mi líto, že jsem s ním už nestihla probrat třeba to, jak byl spokojený u velkého vydavatelství - mně se totiž například daleko více líbila verze alba "Neboj", kterou si produkovali s kapelou sami (a která vyšla jen v limitované edici pro předplatitele na Hithitu, mám ji doma).
A jaké kompromisy pro cestu mainstreamu jsou pro tebe akceptovatelné?
Byla bych ráda, kdyby se deska dostala více k lidem než ta předchozí, což se děje už teď. Dělala jsem sbírku na Donio, abych měla na studio a další náklady, a vybrala jsem víc peněz, než byla cílová částka. Což je super a věřím, že to trochu ukazuje poptávku po mé tvorbě. Nebráním se hrát pro více lidí za více peněz. Ale jsem nesmírně šťastná, že mám všechny věci pod kontrolou a v podstatě žádné kompromisy dělat nemusím. Jsem ráda, že spolupracuji s Indies Records, kterým prostě pošlu hotový master a oni to vydají. Tvůrčí svoboda je pro mě nejzásadnější, jakož i to, že jsem si sama vybrala producenta a ve spolupráci s ním pak další muzikanty.
Jak se ti spolupracovalo s Jirkou Hradilem (Tata Bojs) coby producentem?
Skvěle! Vloni v létě mě okouzlila naživo Hrubá hudba, což je jeho srdeční projekt. Po koncertě jsem mu říkala, že jsem si jejich desku pustila doma asi moc potichu, že naživo a s tím tlakem je to něco jiného. (smích) Hned jsem za ním běžela, že připravuju kolekci lidovek a pololidovek a jestli mi ji nechce produkovat. Zkusili jsme ještě před Vánocemi jednu skladbu, "Vodo moja" (kdy text Kuby Horáka nakonec Jura i zhudebnil). Spolupráce nám sedla, tak jsme se na jaře pustili do celého alba.Tvořili jsme společnými silami, ale Jura má zásadní podíl na tom, jaká ta nahrávka je. Jinak s námi na tom dělal ještě Marcel Gabriel, bubeník Mňágy, který dělal hudebního režiséra a natočil nám pak i bicí. Petr Vavřík, výborný basák z Buty, se postaral o rytmiku a celé to míchal. Já jsem tam u míchačky jen seděla a viděla, v jaké jsou ti tři výborné symbióze, a to spolu nikdy předtím nedělali, jen tam každý dal své zkušenosti. Z toho žiju doteď. Pro Juru bylo Studio V taky nějaká meta, nikdy tam netočil. Miluje desky, co tam vznikly, ať už to jsou Buty, Redl, byl zvědavý na mašinky. Dream team.
Jura skoro v každém songu na něco hrál, většinu doplnil o nové nástroje. O jaké například?
Většinou jsem už měla vymyšlenou strukturu písní a nějaké základní linky kytar či mandolíny, které obohatil. Jiří sám hraje na klavír, kterým zásadně přispěl třeba do "Prší déšť", syntezátory pak do dalších skladeb. "Vodo moja" s Horňákama zaražoval sám, měla jsem jen linku kytary, když jsme šli točit. Některé písničky nám vznikaly až pod rukama ve studiu. "Za co, Bože, za co" jsem předtím hrávala na koncertech jen s mandolínou a looperem, teď to hraje celá kapela. Tři, co zpívám s Evou Štěrbovou - "Já su od Lidečka", "Poďme spať", "Vdávala bych sa" -, jsme nahrávali tak trochu punkáčsky, naráz a bez kliku. Pak se do toho trefoval smyčci Petr Mička z Horňáků. Ve "Fialečce" hostuje s druhým hlasem Ivo Viktorin, sám majitel studia.'
Na jaké nástroje sama umíš?
Na desce hraju na kytaru, elektrickou kytaru, mandolínu, v jedné písničce na moje nenaladitelné párty-ukulele (které patří hlavně k ohni nebo na cesty do Banátu). Jinak jsem chodila jako dítě do ZUŠky na akordeon, doma jej už nemám, ale něco bych asi ještě zahrát dovedla. Plus zvládám tak nějak jednoduše klavír.

Vystupuješ sama?
Už roky střídám sólové vystoupení s looperem a hraní v triu s kapelou Garde. Jelikož kluci na desce nehrají, tak se teď ty novější písničky musí naučit. I takto v triu s basou a bicími hráváme některé věci s looperem, což je adrenalin, zatím nepoužíváme in-eary.

Když jsem vloni dělala první singl "Kamádko moje", řešili jsme s grafikem podobu digitálního coveru. Chtěla jsem, ať to má nějaký ryze lidový motiv, třeba modrotisk, ať to klidně lehce zavání klišé. Jako jeden z prvních udělal kopretinu, ale to nevěděl, že taťka vydal kdysi dávno "Dopisy z květin" a na albu je kopretině velmi podobná chryzantéma bílá, od té doby ji má všude. On ten obal vůbec neznal, ale já jsem se teda nasmála. Zkoušeli jsme pampelišku, taky to nebylo špatné, dále mám ráda rozrazil rezekvítek, tomu se u nás říká pršánka. Ale to by bylo moc tmavé v kombinaci s námi vybranou modrou. Zkusil pomněnky a k těm písním a vizuálu to prostě pasovalo. Pomněnky jsou i na mém novém merchi, který jsem víc rozjela.

Na albu je píseň "Vodo moja" o řece Bečvě. Jak se koukáš zpětně na kauzu kolem této řeky?
Abych pravdu řekla, kauzu už raději nesleduju, to bych se akorát naštvala. Je to celé pryč, důkazy doslova odnesla voda a rybám to život stejně nevrátí. I když bych si samozřejmě přála, aby byl potrestán nejen viník toho znečištění, ale i viník celého toho zbabraného procesu potom. Jsem ráda, že Kuba Horák napsal text, který to tak nějak vyjádřil. Ten, kdo to udělal, tak to přece ví, a jestli má klidné spaní, to nevím, to je jeho věc. Poslání písně je, že jestli si myslí, že soudu tady unikne, tak to možná ano, ale nahoře mu to jednou spočítají, a to se mi líbí. Osud ho nemine.

Věříš v to?
Věřím, a když vidím, jak se šíří video, kdy jsem oslovila fanoušky a kamarády, aby se natočili s kouskem textu u nějaké vody, vidím, že nejsem sama. Klip se šíří tak nějak sám a vidím, že kde to zahraji, tam to hodně rezonuje.
Na jakém nezajímavějším místě jsi vystupovala?
Měla jsem hodně dávno koncert ve Štramberku v hospodě pod Trúbou. Bylo tam vstupné dobrovolné, takže tam přišli nějací lidi na pivo a pár na můj koncert. Ti, co přišli na pivo, tak tam kecali a koncert je samozřejmě nezajímal. Byl tam hluk, navzájem jsme se všichni rušili a co teď s tím. A pak kamarádka pořadatelky nějak mezi písničkami zmínila, že má klíče od Trúby, že by mě tam pak po koncertě mohla vzít. A já říkám: "A co kdybychom šli všichni a hned?" Vyřešila jsem čím dál víc frustrující situaci tak trochu po svém. (smích) To je tak patnáct let dozadu a to na mě chodilo fakt pár lidí, navíc to nebylo nějaké zavedené koncertní místo. Nahoře jsem dohrála druhou půlku koncertu akusticky a to bylo super.
Určitě nevšední zážitek, který by ti mnozí mohli závidět, jsi měla ze startu kariéry, kdy jsi předskakovala Glenu Hansardovi. Jak na to vzpomínáš?
To bylo před dvaceti lety, kdy hodně jezdil do Valmezu. Složila jsem tehdy dvě svoje první písničky a zahrála jsem je společně s "Andělskou" od Zuzany Navarové jako předskokan své tehdejší kapely na benefici po povodních v létě 2002. Na podzim mi zavolal Karel Prokeš, tehdejší vedoucí M-klubu a zároveň manažer naší kapely. Říkal mi, že když budu mít do prosince pět songů, můžu předskakovat Glenovi. Do týdne jsem je samozřejmě měla hotové. Když mám motivaci, tak to jede! Hrála jsem tam před ním i s ním v závěru koncertu. Pak jsme si spolu zazpívali ještě na Folkovkách v Náměšti nad Oslavou v roce 2015. Hrál tam sám jen s basákem, a když došlo na "Falling Slowly", ptal se, jestli by se nenašel někdo, kdo by měl odvahu si to s ním zazpívat, tak jsem se přihlásila. Záznam je k dohledání na internetu, jsem ráda, je to hezká vzpomínka.